Sweet Pleasure

Sweet Pleasure

pondělí 9. prosince 2013

Těhotenství - Už nikdy víc....

 Zdravím svou malou skupinku čtenářů.

Na velmi dlouhou dobu jsem se odmlčela. Ale měla jsem k tomu takový malý, drobný důvod. Svých deset let se svým chlapem jsem chtěla oslavit nebo uzavřít něčím vyjímečným. Jelikož nejsem blázen do svateb ( i když bych se ráda viděla v nějakých hezkých šatech a chtěla mít obrovskou svatbu...jsou to pro mě vyhozené kačky, za které bych si mohla koupit nové zděné jádro, novou kuchyň, atd. prostě praktičtější věci), rozhodli jsme se k jinému celoživotnímu kroku. Pořídit si potomka :-)

Všude se píše, jak je to těhotenství krásné, bla bla bla. To jo. Mých devět měsíců jsem byla ráda, že jsem je prožila rychle. A kdyby to bylo ještě rychlejší nezlobila bych se.
Strašně jsem se těšila. Jako postižená na mozek jsem si co chvíli dělala těhotenský test. Podotýkám, že v ten první měsíc si 6x. A co se nestalo, na konci měsíce se objevily dvě čárky. Všechny tady ty blbiny se mnou prožívaly kolegyně z práce i neteř. Byla to vyloženě miminkovská mánie. Probíraly se těhotenství, porody, mimina, prostě všechno okolo toho.
A pak to začlo. Pocity na zvracení. Nejsem zastáncem blití, takže jsem to držela a držela. Prostě nerada zvracím. Co mi pomohlo, bylo něco v puse, ovoce, sladké, rohlík. Něco. Pak začaly bolesti pravé kyčle, nemohla jsem pořádně sedět nebo ležet u televize. K tomu se přidaly i křížové bolesti a to byl ten největší humus. Ještě jsem neměla břicho a vstávala jsem z postele a z gauče, jak bych už měla jít rodit, či jak by mi bylo devadesát. Jen jsem se modlila, ať nemám u porodu křížové bolesti, protože jak jsem slyšela jsou to snad ty nejhorší bolesti. 2 měsíce před nástupem na mateřskou jsem šla na nemocenskou. Byl zrovna červenec. Já se tak třepala, že budu chodit na koupak, opalovat se a prostě si užívat to volno po osmi letech práce. Hmmm, ale osud tomu nechtěl. Asi se mi to lenošení vymstilo. Bylo na mě tak velké vedro, že jsem byla ráda, že sedím na zadku doma, blízko koupelny. A celé dva měsíce jsem skoro prospala.
Co se týče těch posledních dvou měsíců, modlila jsem se ať je to za mnou. Ráda spím nebo spíše usínám na břichu. S pupkem? Ani omylem. Spát na boku nebo na zádech je hotová katastrofa, nevyspala jsem, prostě to nešlo. A ještě když s vámi spí pes, ještě k tomu čivava, tak jste rádi že ho nezalehnete. Tank o proti mě, hadr.
Dalším problémem, kterým jsem si prošla byla těhotenská cukrovka, takže píchání do prstíčku, což fakt nemusím a vysoký tlak. Vřele všem doporučuji, dělat vše proto, aby jste si tady tím neprošli. Je to opravdu problém. A když jsem projížděla různé diskuze na těhotenských stránkách. Není to žádná legrace a můžou z toho být velké problémy.
Pak přišel den D. Nebo spíše objednaný den D.
Kvůli tomu tlaku a těh.cukrovce jsem měla jít na vyvolání porodu. Nepřenášela jsem, bylo to 4 dny před termínem. Nástup v šest ráno. Vše probíhalo asi jak mělo, z lékařského hlediska. Odpoledne mi začalo být zle. Zvracela jsem a fakt mi nebylo moc dobře. Chlapa jsem u porodu nechtěla, to bychom se tam asi pohádali. Ten by mi říkal, že to nic není, že nemám být hysterická a já bych mu nadávala, že pokud má zájem, můžu ho nakoupnout někam a uvidíme jestli ho to nebude bolet. Jenže večer měla maličká problémy, na záznamu srdíčka, měla strašně vysoký puls a primář rozhodl, že musím na císař. Už od základní školy jsem se spontánního porodu bála, měla jsem z něj hrůzu. Pro mě by bylo fájn rodit císařem a to se mi splnilo. Sice splnilo, ale možná i vymstilo.
Než jsem šla na sál, stihla jsem zavolat chlapovi, ať přijede. U císaře by mi nevadil. Pak, co už si jen pamatuju bylo, že jsem dostala spinální anestezii, lehla si a pak už jsem jen sestřičce říkala, že nemůžu dýchat. Ten pocit nepřeju nikomu zažít. Byla to hrůza, brečela jsem a nemohla se nadechnout. Od té doby si nepamatuju nic. Pak jsem se vzbudila na ARU, kde za mnou přišla rodina. Řekli mi, čím jsem si prošla. Malá byla naštěstí v pořádku. Komplikace se objevily u mě. Stačilo mi, když řekli, že mě museli resuscitovat. To asi mluví za vše. Jakou hrůzou si musel projít můj chlap se švagrovou, která ho tam dovezla, si neumím představit. Ani po narkóze mě nemohli vzbudit a primář jim řekl, že neví jestli to do rána přežiju. Kdyby mi tohle někdo řekl o mojem chlapovi, tak asi umřu.
Že jsem vlastně porodila, mi vůbec nepřišlo. Miminko jsem neviděla dva dny. Chlap mi maličkou ukázal na telefonu a ten úplně nejhorší pocit byl, že mi nepřišlo, že by byla moje. Jakoby byla od někoho cizího, žáden mateřkej pud nebo něco podobnýho. Narodila se mi krásná holčička, dali jsme ji jméno ESTER, a já prostě nic, žádná radost.
Ležela jsem na ARU dva dny a pak mě převezli na šestinedělí. Až tam mi malou dovezli ukázat a na kojení. Celou tu dobu jsem si k ní hledala cestu. Teď bych za ni dala život. Je to moje LÁSKA.

Neříkám, že je těhotenství nějaký horor. Jen chci říct, že to není procházka růžovým sadem a i když se může zdát vše v pořádku, může nastat problém. Chtěla jsem se s vámi podělit o svůj zážitek, který je pro mě poslední. I když jsme uvažovali, že bychom někdy měli druhé. Po tom zážitku ne.


Tohleto je ta moje kráska. Moje velká LÁSKA :-*



Žádné komentáře:

Okomentovat